OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O existenci blackmetalové eskadry se zajímavým názvem 1349 jsem donedávna neměl nejmenší ponětí. Můj zájem probudilo až angažování velezajímavé postavy norské scény za bicí soupravu – totiž Frosta (SATYRICON, KEEP OF KALESSIN). Jsa si dobře vědom Frostových kvalit (zvláště na excelentním satyřím albu „Rebel Extravaganza“ předváděl téměř nemožné) jsem od 1349 očekával něco minimálně nadprůměrného.
Ale znáte to, když očekáváte příliš moc, obyčejně se dostaví zklamání a radost rychle střídá roztrpčení. Přesně takové pocity ve mně vyvolalo i album „Liberation“. Místo novátorského přístupu k černému umění je k dispozici pouze archaický, maximálně tradicionalisticky pojatý extrémní pure black metal, který může oslovit už jen řídnoucí zástup věrných staromilců. Pro lepší přiblížení tvůrčích schopností 1349 je nutno zmínit, že „Liberation“ je albem debutovým a to prosím po šesti letech existence skupiny. O to více pak nechápu, jak je možné, že relativně otrkaní matadoři natočí materiál, který dnes nemá šanci něco říci a jeho přínos pro scénu je veškerý žádný. Inu vezměte si tradiční inspirační zdroj, čili rané MAYHEM, pak berte v potaz začátky SETHERIAL a určitě neuděláte chybu, když s nostalgií zavzpomínáte na staré časy ve znamení „Battles In The North“ od havranů IMMORTAL. To ovšem jsou (v případě IMMORTAL bohužel byly) pojmy, které mají svoji váhu a výrazný podíl na chodu blackmetalových dějin. Tahle doba je však dávno pryč, řečeno bylo vše, současnost patří DHG, THE KOVENANT, THORNS, DIMENSION F3H nebo SATYRICON a nikoli epigonům, mezi které musíme chtě nechtě zahrnout i 1349.
Kdyby to nebylo úplnou samozřejmostí a kapela neexistovala už půltuctu let, mohl bych Norům ke cti připočíst i vcelku dostačující úroveň instrumentace (samozřejmě v rámci stylu, na základní zvládnutí old school blackového vzorce není nutno žádných virtuózů). Ten kdo vytahuje 1349 z propadliště zapomnění a svým uměním mě nutí „Liberation“ občas zasunout do přehrávače je právě Mr. Frost. Teď však zapomeňte na jeho pestrou a kreativní performanci z domovské kapely, zde má prostor jen pro co největší rychlost a agresivitu projevu. Přiznám se, že při jeho nemravných kulometných sypanicích mi velice často bezmocně poklesla čelist. I když se 1349 nepodařilo natočit nic přínosného ani bůhvíjak objevného, alespoň vyprodukovali jedno z absolutně nejrychlejších blackových alb, které jsem měl tu možnost kdy vyslechnout.
Místo novátorského přístupu k černému umění je k dispozici pouze maximálně tradicionalisticky pojatý pure blackmetal, který osloví jen konzervativní posluchačskou obci. "Liberation" od 1349 není ani přínosné ani bůhvíjak objevné blackové album, ale jedno z vůbec nejrychlejších je tedy zcela určitě. Absolutní extrém na straně jedné, velká nuda a monotónnost na straně druhé.
5,5 / 10
1. Manifest
2. I Breathe Spears
3. Riders Of The Apocalypse
4. Deathmarch
5. Pitch Black
6. Satanic Propaganda
7. Legion
8. Evil Oath
9. Liberation
10. Buried By Time And Dust (MAYHEM cover)
Beyond The Apocalypse (2004)
Liberation (2003)
1349 (2001)
Chaos Preferred (1999)
Demo (1998)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.